OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako reklama na malinovou šťávu vypadá obal včetně bookletu (mimochodem povedeného) nového alba bratislavských nesmlouvavců ABHORRENCE. Předchozí zásek jménem „Burial Of Evil“ potěšil svým tahem na branku a zručnou instrumentací. Po dvou letech, již bez kytaristy Mikity, se Slováci pokoušejí o totéž. Co upoutá hned jako první, je kromě již zmiňovaného krvavého artworku krystalický zvuk pocházející ze šaľského studia Moonset Paladis. Samotné hudební směřování doznalo jen minimum změn. ABHORRENCE napevno zakotvili v metalcoreových vodách a nadále dokazují, že zde se cítí nejlépe.
Na „The Blood Of Hatred“ registrujeme ještě patrnější snahu o přímočařejší přístup. Ubylo vyhrávek či sólíček a dopředu se nekompromisně tlačí hlavně riffující kytary a neúnavná rytmika. Sekané tempa a stopky jako z učebnice metalcoreového hoblování, uřvaný vokál někde na pomezí hc štěkání a growlingu přednášející klasické texty o těžkém životě v současném světě a máme zde dokonalou žánrovou nahrávku. Jednou z její největších devíz je, že odsýpá ve velmi rychlém tempu a že z ní sálá nefalšovaný zápal pro věc, kterým ABHORRENCE bezpochyby disponují. Pozitivum bych viděl i v poměrně skromné stopáži, která o něco málo přesahuje délku 20 minut. Přesto mi však oproti „Burial Of Evil“ něco chybí. Snad přeci jen menší celková variabilita aranžmá, což je důsledek již zmiňované snahy o větší přímočarost. Jakoby část původního organizmu kapely s odchodem Mikity odumřela.
ABHORRENCE však stále nepostrádají potřebný tah na branku a v rámci naší scény máme co dělat se špičkovou žánrovou nahrávkou vyšperkovanou výbornou produkcí.
ABHORRENCE setrvávají ve svém metalcoreovém směřování, což se jim daří stále velmi dobře, avšak postrádají sílu předchozího počinu.
7 / 10
1. Without Learning There Is No Knowing
2. The Blood Of Hatred
3. Final Goodbye
4. Honesty & Trueness
5. A Punishment For Every Crime
6. Always And Forever
Vydáno: 2006
Vydavatel: Deadbutcher Records
Stopáž: 20:57
Produkce: ABHORRENCE
Studio: Moonset Paladis
prave som sa vratil z koncertu abhorrence kde hrali aj tieto nove veci...mal som z toho celkom prijemny pocit nieje to sice presne moja kava..ale dalo sa to celkom prijemne popocuvat:)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.